Historie kočky domácí
Klasická verze přijímá za jediného předka kočky domácí, severoafrickou, původem z přední Asie, stepní kočku, která asi před tisíci lety zdomácněla v Nurii. Odtud, z Nubie, se kočka domácí dostala do Egypta, dále do Asie, kde se zkřížila s lesní kočkou bengálskou. V Evropě se tyto kočky křížily s místní, divokou lesní kočkou evropskou. Výsledkem těchto křížení jsou různá současná plemena, odlišující se tvary i zbarvením.
Druhá, současnější verze říká, že kočka domácí má polyfelitický původ, což znamená, že dřívější plemena jsou nezávislá a vytvářela se v několika základních centrech. Zkamenělé ostatky koček se našly ve starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie.
Mnohočetná svědectví o pobytu koček v Evropě existují již ve 3.tisíciletí př.n.l. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650 př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich zdomácnění.
Kočka se na korábech fénických kupců dostala z Egypta do mnoha koutů evropského středomoří. Až do počátku našeho tisíciletí však byla dosti vzácným zvířetem. V dávnověku službu domácího lovce myší vykonávaly místní "ochočené sbory" a "miláčci". Málo početná svědectví o kočkách ve středověkém Řecku dávají prostor k doměnce, že kočka byla darována bohyni luny a lovu Artemide, její podobající se egyptskou bohyní Bast.
Ve středověké Evropě jsou zmínky o kočkách řídké, teprve až v 10.
století se kočka stává cennou vzácností. Přibližně v této době se kočka
dostává i do Ruska, kde vyhovuje klášterním násilníkům. V Evropě, těsně
před epidemií "černé smrti" (ve 2. polovině 14. století), byla funkce
koček, jako hubitelů malých hlodavců (zejména myší a krys), oceňována
jako přednost. Ne vždy však tehdy byly oblíbeny a nezřídka se stávaly
oběťmi nejrůznějších předsudků a pověr.
Před křesťanskou Evropou, za dob pohanských pověr keltů a normanů, se
kočkám připisovala zlá moc oběžníků a pomocníků zlých duchů. Zmínek o
kočkách bylo však v tehdejší době velmi málo. Teprve přibližně k 10.
století kočka přestává být vzácností. Zhruba v tomto čase se kočka
dostává do Ruska, kde se stává vyhovujícím společníkem pro klášterní
násilníky. Pravoslavná církev se chovala ke kočkám mnohem snášenlivěji,
než církev katolická. Některé křesťanské pověry však podědili. Západní
křesťané považovali černou kočku za ztělesnění ďábla, podezřívali ji v
napomáhání čarodějnicím. V mnohých zemích Evropy se nešťastné kočky ve
14. století staly oběťmi inkvizice, věšeli je a pálili, jako kacíře.
Evropské kočky by nevyhnutelně vyhynuly. Zachránila je však invaze
krys, které s sebou přinesly "černou smrt" - mor. A kočky své obtížné
poslání tyto krysy ničit, zvládly s obdivuhodnou důstojností a
nezvyklým nasazením.
Na Východě měly kočky ve srovnání s Evropou odedávna privilegované
postavení. Islám si koček vždy vážil a resektoval je. Kočka jménem
Muzza žila u samotného Mohameda. Na její památku měly všechny kočky do
všech mešit kdykoliv volný přístup. Kocour je zvíře s číslem 12., což
je označení, jaké mají roky čínského kalendáře. V Číně se domnívali, že
kočky a jejich zobrazování přináší štěstí. Ve starodávné perské legendě
se všechny kočky svorně objevily po kýchnutí lva. V Zoroastrizme,
starobylém náboženství peršanů, bylo zabití kočky zločinem stejné
úrovně, jako zabití člověka. Opravdu vznešené místo zaujímaly kočky v
zemích Indočíny. Velké množství starých a ušlechtilých plemen,
především thajská, siamská a angorská, z této oblasti, ve které byly
množeny na královských a knížecích dvorech, pocházejí. Toto pozoruhodné
dílo bylo do Evropy dovezeno britskými kolonizátory a zadaly ohromný
impuls k šíření koček v Anglii. Na rozdíl od kontinentální Evropy, byly
kočky v Anglii již odedávna milovány a chráněny. Zde, v ranném
středověku, byly přijaty zákony na ochranu koček. Všeobecné pobouření
angličanů vyvolal španělský král Filip II. Habsburský, manžel anglické
princezny Marie Tudorovny, který dovolil trápení koček zvláštními
impregnacemi (napouštěním).
V Anglii však folklorní námět o kocourovi ve vysokých botách, který
sirotkovi hospodáře přinesl bohatství, a který se pravděpodobně objevil
i v Iránu, dosáhl všeobecného úspěchu. Zde se tento námět transformoval
do legendy o Díku Unttingtonovi, příživníku v městě Londýně.
Postupně nacházejí v kontinentální Evropě tato hedvábná zvířata stále
více přívrženců a zachvacují srdce prostých lidí i odborníků, králů i
popů. Francouzský kardinál Richelieu měl 14 koček, které hýčkal, jako
své mazlíčky. V roce 1727 vyšla práce francouze Monkrifa "Historie
koček", která kočky definitivně "rehabilitovala".
V 18. století v Evropě a především v Anglii se začíná pracovat nad
vznikem nových plemen, jeho pokračování a neslýchané úsilí pokračuje ve
20.století, kdy kočky pevně a trvale zaujaly druhé a někdy i první
místo mezi domácími mazlíčky.
díky
(barushenka, 23. 11. 2010 20:11)